Z dějin stodůlecké farnosti

Z dějin stodůlecké farnosti

KOSTEL SV. JAKUBA STARŠÍHO VE STODŮLKÁCH    -    Maják uprostřed sídliště

Ještě v 70. letech 20. století byly Stodůlky jen malou vesnicí, ležící v polích za hranicemi Velké Prahy. Při pohledu z Vidoule byly dobře viditelné díky bílé věži kostela sv. Jakuba Staršího. Od počátku 80. let začalo moře velkoměsta pohlcovat starou zástavbu a zbylé selské usedlosti se krčí mezi masou panelových domů nově vzniklého Jihozápadního města. Jen stodůlecký kostel na malém návrší nedaleko stanice metra Stodůlky ukazuje svojí štíhlou věží k nebi jako prstem, připomínající vertikální rozměr života. Obklopen obytnými domy, nákupními centry a rušnými komunikacemi nabízí kostel místo, kde se člověk může zastavit, ztišit a zamyslet se třeba nad smyslem svého života. Tento kostel oslavil v říjnu 2003 své 100. narozeniny, historie této svatyně je však daleko starší.

Dějiny Stodůlek až do husitských válek

Území kolem Stodůlek bylo osídlováno již v nejstarší době, první stopy člověka se v tomto regionu objevují před zhruba 20.000 lety v období poslední doby ledové, jak o tom svědčí archeologické nálezy. O příchodu křesťanství na naše území můžeme uvažovat v souvislosti s prvními misiemi u českých a moravských kmenů. Prvními hlasateli evangelia zde byli kněží z Bavor. O křesťanství našich předchůdců můžeme usuzovat z nálezů hrobů se skrovnými milodary ve Stodůlkách a Zbuzanech, v Řeporyjích a v pískovnách mezi Chaby a Třebonicemi u Krtně, kde byly nalezeny slovanské nádoby, na jejichž dně je zřetelný kříž.

Starý kostel patřil k nejstarším svatyním v okolí středověké Prahy. Přesné datum jeho vzniku není možné přesně stanovit. Některé – nedoložené - prameny uvádějí, že první zmínka o Stodůlkách pochází z roku 1159 v souvislosti s johanitským kostelem Panny Marie pod řetězem na Malé Straně. První doložená písemná zmínka o kostelu pochází až z roku 1292, kdy patřil patronát nad zdejším chrámem, založeným nejspíše kolem poloviny 12. století, řádu templářů. Podle této listiny darovala tehdejší majitelka Stodůlek Marie z Hardeku spolu se svým synem Oldřichem patronátní právo nad kostelem, "které jim od dávných časů náleželo" templářům z Uhříněves. Ze stejné doby pochází breve papeže Bonifáce VIII., jímž zplnomocnil roku 1298 pražského biskupa Řehoře z Valdeka, aby ustanovil kněze Jana Heřmana za faráře kostela ve Stodůlkách.

Po zrušení templářského řádu v roce 1312 připadly jeho statky ve všech zemích řádu johanitů (později nazývaných maltézští rytíři) a proto jim připadla mimo jiné i zmíněná komenda templářů v Uhříněvsi, tedy i podací právo ke Stodůlkám. Není však známo, kdy a jakým způsobem johanité o toto právo přišli. Z urbáře Strahovského z roku 1410 víme, že se ve všech vsích, patřících klášteru, platil kněžský desátek. Faráři (plebáni) a kněžští beneficiáti odevzdávali tzv. papežský desátek, z jehož výše můžeme usuzovat důchody far v té době. Díky dochovaným pramenům známe i výši papežského desátku, který v roce 1352 platila stodůlecká farnost v sumě 24 grošů.

O dalším osudu stodůleckého kostela víme z konfirmačních knih, obsahujících zápisy o obsazování uprázdněných beneficií arcibiskupem nebo jeho generálními vikáři se stručnými údaji o presentaci, způsobu uprázdnění apod. Podle nich náleželo roku 1360 podací právo ke stodůleckému kostelu měšťanu Starého Města pražského Frenclinovi od Věže. Z této doby se dochovaly bohužel jen kusé nepřímé zprávy: tak např. roku 1358 uvedl stodůlecký plebán faráře Fabiana Rudlínova z Veselé do Krtně a v roce 1360 plebán Albert faráře tamtéž. Zmíněný Albert se téhož roku vzdal stodůlecké fary, k níž byl uveden Jan z Plzně. Ten si pak roku 1365, když se stal kanovníkem na Vyšehradě, vyměnil faru s vyšehradským kanovníkem Markvartem. Z konfirmačních knih víme také o tom, že od roku 1365 měl podací právo (tedy právo ustanovovat faráře) pražský arcibiskup Jan jako provisorní probošt metropolitní kapituly pražské a od roku 1401 král Václav IV., který podle tradice přenocoval na stodůlecké faře při cestě na Karlštejn. Podle tehdejších zpráv měl svatovítský probošt ve Stodůlkách tvrz a dvojí popluží s lukami, lesy a dva many ke službě. Tvrz stála na nejvyšším bodě ve Stodůlkách na rozcestí k Chabům - dříve se tam říkalo "na starém hradě".

Později, za visitace pražského arcijáhna Pavla z Janovic ve Stodůlkách dne 12. května 1380 si osadníci stěžovali, že dříve vždy měli při svém kostele plebána a vikáře (t.j. kaplana), kteří tam sídlili, nyní že mají pouze nájemce fary, protože farář Markvart, vyšehradský kanovník, prý od převzetí fary od předchozího faráře Jana z Plzně, s nímž stodůleckou faru roku 1365 směnil, nikdy ve Stodůlkách nebydlil. Nájemcem fary byl tehdy kněz jménem Ondřej, který v roce 1379 před svátkem sv. Jiří vykonal pouť do Říma. Do roku 1401 byl farářem ve Stodůlkách kněz Stibor, jenž si téhož roku vyměnil faru s Petrem Dayczmanem, dřívějším farářem v Oslově, který zde působil od roku 1401 do roku 1403. Dlouho zde tedy nepobyl a roku 1403 se opět stěhoval. Faru vyměnil s písařem konsistorní kanceláře Dominikem z Budějovic, jenž byl dříve farářem v Chrustoklatech a spoluoltářníkem při oltáři Panny Marie v kostele sv. Mikuláše na Kuřím trhu na Starém Městě pražském (dnešní ulice Linhartská a U radnice) a kaplanem u kaple sv. Máří Magdaleny v Keblově - všechna tato obročí směnil za faru ve Stodůlkách.

Stodůlky nezůstaly stranou ani během husitských bouří. I když vojska Pražanů slavila vojenské úspěchy, museli si husitští obyvatelé Prahy dávat pozor na posádku Pražského hradu, který byl v rukou strany pod jednou. V době nepřítomnosti pražského vojska podnikala hradní posádka výpady do blízkého i vzdálenějšího okolí a při jednom výletu přepadli roku 1421 hradní vojáci pod vedením Albrechta z Běškovic a Jana Švába z Jikve Stodůlky, obsazené husitským vojskem. Husité se před přesilou uchýlili i s koňmi do místního kostela, kde se bránili. Byli však přemoženi, do zajetí padlo šestnáct bojovníků i s koňmi. V této době, kdy si duchovenstvo žádné strany - zvláště katolické - nemohlo být jisto životem, pobýval stodůlecký farář Jan z Domažlic spolu s jinými kněžími pod jednou v Žitavě (kam utekla před husity celá pražská konsistoř), kde je o něm zmínka v roce 1422 v souvislosti s potvrzením mělnického probošta Zikmunda z Budějovic, je zde uveden mezi svědky spolu s Duchkem, plebánem krteňským. Farář Jan z Domažlic se do Stodůlek již nevrátil.

Běžným jevem provázejícím husitské bouře bylo zabírání církevních statků, na kterém se svorně podíleli bojovníci obou stran. O mnoho statků přišlo i duchovenstvo Pražského kostela - když se Pražané zmocnili roku 1421 Pražského hradu, zabrali množství církevních statků, mezi jiným i statky proboštství Pražského, které přišlo mimo jiné i o dvory ve Stodůlkách, Dehnicích, Ovenci (Bubenči) a Šárce.

Úmluvou z 15. října 1429 mezi obcí Starého Města, která ovládala tehdy purkrabství, a obcí Nového Města bylo stanoveno, že k majetku purkrabství se přidají dva poplužní dvory - jeden v Ruzyni a druhý ve Stodůlkách. O nich slyšíme i v roce 1449 kvůli sporu, který vedl o vsi Stodůlky a Hoholice, náležející k purkrabství Pražskému Zdeněk ze Šternberka a na Konopišti s Oldřichem z Hradce. Od této doby tedy patřilo podací právo ke Stodůlkám pražskému purkrabství.

Stodůlky pod správou dolní konsistoře (1429-1618)

Po husitských válkách žil v zemích Koruny české dvojí lid - zastánci strany pod jednou a stoupenci přijímání podobojí. Církevní organisace byla téměř úplně zničena: pražské arcibiskupství zůstalo neobsazeno po 140 let (do roku 1561), trvale zaniklo litomyšlské biskupství, síť far se téměř úplně rozpadla. K tomu přispěla i skutečnost, že administrátory arcibiskupství byli v letech 1421 - 1434 olomoučtí biskupové, zastupovaní vikáři sídlícími v Žitavě, později vykonávali církevní správu církve pod jednou administrátoři, volení pražskou kapitulou nebo jmenovaní papežským stolcem. Ti spravovali katolický zbytek diecése pomocí tzv. hořejší (horní) konsistoře. Většina země se hlásila ke straně podobojí, jejíž správu vedli prostřednictvím tzv. dolní konsistoře, která se později - po vydání Rudolfova Majestátu - změnila z utrakvistické na konsistoř evangelickou, stavovskou.

Na dlouhou dobu byly poměry v českých zemích určeny Kutnohorskou smlouvou, sjednanou na počátku roku 1485. Obě strany se zavázaly zachovávat kompaktáta a smlouvy o ně učiněné s císařem Zikmundem, jakož i nedávná sněmovní usnesení o farních kostelích, aby každá strana podržela fary, které měla při nástupu krále Vladislava Jagellonského v roce 1471. Ve Stodůlkách tedy drželi faru nadále příznivci kalicha (utrakvisté) a podle toho byla fara obsazována kněžími této strany, řízenými dolní konsistoří. Z této doby nám prameny nedochovaly mnoho zpráv. Ze 16. století víme jen o knězi Izaiášovi a faráři Václavu Žílovi, za jehož působení se ztratil v roce 1527 kalich. O dalším duchovním Janu Tobiáškovi víme jen proto, že byl roku 1532 vsazen rychtářem Starého Města pražského bez vědomí administrátora dolní konsistoře do šatlavy, kde později zemřel. I o dalších duchovních správcích stodůlecké farnosti máme jen kusé zprávy díky dochovaným písemnostem dolní konsistoře.

Po porážce stavovského povstání zanikla dolní konsistoře a všechny farnosti v jejím držení se vrátily pod pražské arcibiskupství. Za kardinála Harracha došlo v roce 1631 k reorganizaci duchovní správy. Byly zrušeny diakonáty a arcidiecéze byla rozdělena na vikariáty, přičemž sídlo vikáře nebylo vázáno na místo, podle kterého byl vikariát nazván. Kvůli akutnímu nedostatku kněží přišly o duchovního správce i Stodůlky, příležitostně v nich sloužili duchovní, pověření správou na purkrabských statcích. Víme, že v 70. letech 17. století zde občas sloužil P. Bartoloměj Hallo z Hallenbergu, o deset let později je doloženo působení jesuity P. Maxe Lesáka-Sylvana, který proslul misijní činností na vinicích v okolí Prahy, kde se scházeli tajní nekatolíci. Jak dokládají prameny, konaly se bohoslužby ve Stodůlkách v posledních třiceti letech 17. století jen velice zřídka, takže o nějaké katechesi nemohlo být řeči a nevědomost obyvatel byla živnou půdou pro nekatolické predikanty. Proto zřídilo pražské purkrabství zvláštní nadaci pro misionáře.

Na přelomu 17. a 18. století obstarávali duchovní správu ve Stodůlkách dokonce faráři z hlavního pražského chrámu u Panny Marie před Týnem a františkáni od Panny Marie Sněžné. Když byla roku 1702 zřízena fara v Liboci, byly k ní přiřazeny jako filiální (dceřiné) kostely ve Stodůlkách, Košířích a v Řepích.

Za vlády Josefa II. došlo k reformě duchovní správy, jejíž součástí bylo rozšíření sítě farností. V roce 1787 dostaly Stodůlky vlastního kněze – lokalistu, který byl placený z Náboženského fondu (pozdější Náboženské matice), zřízeného mj. z majetku zrušených klášterů, kostelů a náboženských bratrstev. Stodůlky ovšem i nadále patřily k purkrabským, později zemským stavovským statkům.

Jako první lokalista sloužil ve Stodůlkách P. Adam Jelínek, který dřív působil v poutním kostele Panny Marie Vítězné na Bílé hoře. On je také autorem první, převážně latinsko-německy psané farní kroniky, vedené od roku 1787 až do roku 1838. Jak píše, „nenalezl ve Stodůlkách nic, než jen zdi…“. Vybavení kostela a fary se scházelo z různých míst, mj. i ze zrušeného kostela na Bílé hoře (později se tam hlavní oltář, přenesený do Stodůlek, vrátil), po dvou stech letech byl i kostel nově vymalován (naposledy r.1550). Po nástupu P. Jelínka byly také založeny farní matriky, které sloužily i obyvatelům Bílé hory, osady Bílý Beránek, Libkovic, Motola, Řeporyj a dalších okolních obcí. Za Jelínkova nástupce P. Josefa Kubíčka (nastoupil 1801), byla stodůlecká fara přestavěna do důstojnější podoby. V roce 1854 byla za faráře Josefa Zimmermanna, známého spisovatele a překladatele, povýšena stodůlecká lokálie na farnost.

Fara i kostel ve Stodůlkách byly sice postupně zvelebovány, rozrůstala se ale i obec, jíž starý kostel již nedostačoval, takže již na konci 19. století se za faráře Josefa Kuchynky vedla intensivní jednání o stavbě nového kostela, v nichž pokračoval P. Václav Kotáb, až konečně byla roku 1898 schválena ministerstvem kultu a vyučování stavba, k níž vypracoval plány architekt M. Krch, vedením stavby byl pověřen stavitel Alois Elhenický. Novostavba probíhala již za nového faráře P. Augustina Krčmáře. Po Velikonocích roku 1901 byla sloužena ve starém kostele poslední bohoslužba, po níž ihned začalo bourání budovy.

Starý kostel sv. Jakuba byl postaven v románském slohu, jednalo se o jednolodní stavbu s téměř metr silnými zdmi o půdorysu cca 9x5 metrů. Na západní straně měla sklenutou kruchtu, zachovanou v původním stavu, o dvou klenbových polích. Strop zdobila křížová klenba. Z podkruchtí se vcházelo do věže přistavěné k západnímu průčelí. Malá místnost pod věží, spoře osvětlená okénkem na způsob střílny, byla patrně místnůstkou určenou k uchování kostelních klenotů. Do chrámu se vcházelo z jižní strany portálkem. Vedle kostela stála stará dřevěná stupňovitá čtyřboká zvonice, umístěná na bývalém hřbitově, na níž se nacházely tři zvony. Hřbitov, obklopující kostel, byl roku 1835 zrušen a přemístěn mimo vesnici (dnes nad stanicí metra Stodůlky).

Nový kostel, jehož náklady byly vyčísleny na 66.631 K 44 h, byl postaven jako pseudogotická, neorientovaná jednolodní obdélníková stavba se čtvercovým presbytářem, obdélníkovou sakristií a s hranolovou věží po straně průčelí. Presbytář, orientovaný k severu, je sklenutý křížovou žebrovou klenbou, loď křížovou klenbou. Oltář je také pseudogotický, zhotovený firmou Petr Bušek a synové v Sychrově, na něm je obraz sv. Jakuba od Konstantina Buška, po stranách oltáře jsou sochy sv. Cyrila (Konstantina) a Metoděje. Do boční zdi na evangelijní straně byl zasazen kamenný gotický svatostánek, jediná část starého kostela, která se dochovala až do dnešní doby. Při rekonstrukci kostela v 90. letech 20. století byl přesazen na dnešní místo v levé části. Vnitřek nového kostela byl původně vyzdoben ornamentální polychromovou malbou, která byla odstraněna při rekonstrukci na konci 20. století, při níž byl kostel vybílen. Varhany v novém kostele postavila firma Josef Rejna a Josef Černý z Vinohrad v roce 1903.

Je třeba zmínit, že bourání kostela se nedělo bezmyšlenkovitě. Všechny kamenické práce románského a gotického slohu byly předány do Musea království českého (dnešní Národní museum) spolu s okenní malbou sv. Marie Magdaleny ze 14. století. Obsah makovice na věži kostela byl spolu s novými listinami a drobnostmi vložen do základního kamene.

Nový kostel posvětil 11. října 1903 pražský světící biskup a historik dr. František Krásl za účasti P. Krčmáře, obecního zastupitelstva, místních spolků a korporací a samozřejmě hojné účasti místních věřících, kteří se dobrovolně podstoupili „půst zdržení se pokrmů masitých a újmy v jídle“. Inspirací pro dnešní dobu by mohla být skutečnost, že konečný účet za stavbu a vybavení kostela činil 64.771 K 63 h, což je úspora téměř 2000 K proti původnímu plánu.

A historie se opakuje. Díky rychlému růstu Jihozápadního města přestal i tento nový kostel stačit potřebám věřících, a proto vzniklo v roce 2001 na Slunečním náměstí nové duchovní místo – Komunitní centrum sv. Prokopa. Ale to už je jiná kapitola.

PhDr. Ondřej Bastl

Zájemce o podrobnější dějiny stodůlecké knihy odkazuji na knihu: Ondřej Bastl, "Z dějin stodůlecké farnosti", Portál Praha 2003. – k zakoupení ve farní kanceláři.